Úvod

  Aktuality

  Historie

  Jednotka

  Ostatní kozáci

  Fotogalerie

  Kontakty

Donské kozácké vojsko, jakožto nejpočetnější část kozáckého vojska v předrevolučním Rusku, se rozprostíralo na území oblasti Donského vojska (současná Rostovská, část Volgogradské, Luganské, Voroněžské oblasti a Kalmické ACCP). V 15. století se mezi Azovem a řekou Medvedicí objevují první kozácké osady, které jsou nezávislé na centrální oblasti. Ve druhé polovině 16. století se formuje první organizovaná komunita tzv. „Hlavní Donské vojsko“ na dolním toku Donu (od ústí do Cimljanského městečka) Koncem 16. století jsou kozácké osady rozesety již na 800 km podél toku Donu a jeho přítocích (jako např. Severský Donec, Medvedica, Chopjor, Buzuluk, Žerebec). V 17. století zde nacházeli útočiště rozkolníci (také starověrci – příslušníci náboženského hnutí v Rusku, které odmítalo církevní reformy a stálo v opozici proti oficiální pravoslavné církvi – pozn. překladatele), kteří obsadili horní tok Donu. Koncem 17. století bylo napočítáno již 125 kozáckých městeček. Centra Kozáckého Donského vojska byly : Razdory  (Раздоры ) (16. stol.), Klášterní městečko (Монастырский Городок) (1637-1642), Machin Ostrov (Махин Остров) (1642), Azov (Азов) (1637-42), Čerkask (Черкасск) (с 1645), které se skládaly z 11 stanic, z čehož jedna byla tatarská. Počátkem 18. století Donské Kozácké vojsko, které od konce 16. století uznávalo svrchovanou vládu ruského cara, spravovalo rozsáhlou autonomii a mělo samosprávu : armádní Kruh (nejvyšší orgán řízení a soudu) a volitelné výkonné orgány (ataman, 2 esauly, dijákon). Po dobu pochodu byl ustanoven pochodový ataman, který měl neohraničenou moc. Vojsko se dělilo na setniny a polosetniny, pod vedením setníků, „padesátníků“ a poručíků. Obyvatelstvo se do 18. století živilo lovem a rybolovem. Za účelem získání vojenské moci, organizovalo Donské kozácké vojsko nájezdy na turecké državy na pobřeží Azovského a Černého moře a také na pobřeží Kaspického moře. Ruská vláda na konci 16. století přidělila Donskému kozáctvu obranu jižních hranic a v 17. století byli kozáci využiti jako ozbrojená síla ve válkách s Tureckem a Polskem. Za tuto „službu“ byly kozáci odměněni penězi, střelným prachem, olovem, suknem a chlebem. Делами Донского казачьего войска ведал с 1623 Посольский приказ, с которым оно сносилось посылкой "лёгких" и более долговременных "зимовых станиц" - посольств. V roce 1637 dobili donští kozáci město Azov a založili zde na 3 a půl měsíce ležení, město pak udrželi až do roku 1642. Donské kozácké vojsko se účastnilo Azovských pochodů v letech 1695 – 1696. Vládní kolonizace, zákaz přijímat zběhlé a potrestané carské vojáky postupně vyústily v Bulavinské povstání v letech 1707 – 1709, následně bylo zasmušelé Donské kozácké vojsko podřízeno Vojenské radě (roku 1721). V roce 1718 fakticky a v roce 1738 byla oficiálně zrušena volitelnost atamanů a v roce 1754 i vojenské „staršiny“. V období povstání v letech 1707-1709 uteklo přibližně 2000 rodin v čele s atamanem I. Nekrasovem na Kubáň a potom do Dobrudži. Část potomků této skupiny se do Ruska vrátilo na počátku 19. a 20. století.

 V roce 1763 byla zavedena povinná, doživotní, vojenská služba kozáků; základními zájmy obyvatelstva se v 18. století stalo zemědělství a chov koní. V průběhu Křesťanské války v letech 1773-1775, kdy vedl donské kozácké vojska E. I. Pugačev, byl Don zabrán carskými vojsky a definitivně ztratil svou samostatnost (1775). Nucené přesídlení donských kozáků na Kavkaz, které začalo počátkem 18. století, vyvolalo založení 5 stanic v čele s esaulem Rubcovim (1793). V 18. století roste ekonomická a politická moc staršiny, která v letech 1798-1800 práva ruské šlechty. Staršina postupně zabírá armádní pozemky, na kterých poskytuje útočiště utečencům ze Svobodné Ukrajiny a domáhá se jejich zajištění.  V roce 1802 byla teritoria Donského kozáckého vojska rozdělena na 7 okruhů (1877-9). Bylo  zavedeno nařízení o vojenské službě Donského kozáckého vojska,  zavádějící 30-letou službu s vlastními zbraněmi a dvěma koňmi. Hospodaření donských statkářů a břemeno služby vedlo ke zbídačení řadového kozáctva a křesťanů,  což se jevilo jako příčina křesťanských nepokojů v letech 1818-1821 a ostré nespokojenosti kozáků. V roce 1818 byla založena komise zabývající se uspořádáním Donského kozáckého vojska, která v roce 1835 vypracovala nařízení, kterým byl ustanoven pozemkový podíl v rozloze 30 děsjatin (1,09 ha) na jednoho kozáka. Nicméně rozšíření hřebčinců Zadonské stepi, přítomnost panských statků a nárust počtu obyvatelstva vedl ke snížení tohoto podílu na 11 děsjatin (1916),  z čehož bylo 9,8 děsjatin využitelných. V roce 1835 bylo Donské kozácké vojsko nařízením rozděleno na vojenské a občanské, spadající pod jediného atamana. Jejichž centra byli města Čerkassk (do roku 1806) a Novočerkassk (do roku 1920). V roce 1875 byla délka vojenské služby zkrácena na 20 let : 3 roky přípravy, 4 roky v armádě, 8 let ve vojenské hotovosti; v roce 1875 se délka vojenské služby zkrátila a trvala do 20 let: 3 roky (později 1 rok) přípravy, 4 roky v armádě, 8 let výsadního postavení v bojové pohotovosti, od 33 let v záloze a od 38 let v domobraně.

Počátkem 20. století v mírovém období se  donské vojsko skládalo ze 17 armádních a 2 gardovývch pluků, 8 baterií, 6 samostatných setnin a 12 posádek (celkem 24 tisíc mužů). V průběhu 1. světové války v letech 1914-1918 připravilo Donské kozácké vojsko 60 jízdních pluků, 136 samostatných setnin a polosetnin, 6 pěších bataliónů, 33 baterií a 5 záložních pluků (celkem více než 100 tisíc mužů). V roce 1917 obyvatelstvo Donu mělo 3,53 miliónů lidí, z čehož 42,3% byly kozáci a 25,5% zemědělců, zbytek se jevil jako „dojíždějící“. Donské vojsko mělo v té době 134 stanic a 163 zemědělských oblastí s průměrným přídělem 4,4 děsjatin na zemědělce. 64,5% půdy náleželo kozákům, 3,8% Kalmikům, 15% statkářům, 3,9% zemědělcům a 12,8% byly vojenské rezervy. Byl rozvinut hutní průmysl, který zaměstnal na 140 tisíc pracovníků.

Donské kozácké vojsko se účastnilo všech ruských válek od 18. do 20. století. Carský režim v 19. a obzvláště v 20. století často využíval donské kozáky k potlačení revolučního hnutí, což způsobilo protesty v jejich středu. Za první světové války se mezi donskými kozáky posílilo třídní rozdělení a rozšířila se protivojenská a revoluční nálada.

Po říjnové revoluci v roce  1917 byla kontrarevolučními důstojníky založena „Donská vojenská vláda“ v čele s atamanem A. M. Kaledinem, která čelila Sovětům, které vznikly v Novočerkasku, Rostovu, Tarangoře a řadě dalších stanic. Po říjnové revoluci se Kaledin pokusil z Donu vytvořit protirevoluční základnu a za podpory bělogvardějské Dobrovolné armády dobili Rostov a Taragor. Ale většina kozáků v tuto dobu nepodporovalo tyto kontrarevoluční síly. Nakonec 10. ledna 1918 sjezd frontových, kozáckých oddílů zvolil ve stanici Kamenská Donský kozácký VRK (doměnka Vojenský revoluční kruh ???), který následně provolal Sovětskou vlast. Revoluční kozáci společně s rudými gardami porazily bělogvardějce  a dobily zpět Rostov a Novočerkask. Byla založena Donská sovětská republika. Následkem vyostření třídního boje a politiky „rozkozáčení“, kterou prosazovali orgány Sovětů, se protisovětské kozáctvo stalo hlavní silou kontrarevoluce, jedním ze základních center se stal Don. Na přelomu března a dubna 1918 v celé řadě stanic vypukla protisovětská povstání. Pod vlivem německých intervencí a bělogvardějských vojsk byla sovětská vojska v průběhu srpna vytlačena z Donské oblasti. 3. května byla „Kruhem spasení Donu“ založena vláda  „Vševelikého vojska Donského“ v čele s atamanem P. N. Krasnovem, která se opírala o pomoc Německa. Byla založena početná armáda  (v srpnu 47 tisíc mužů, v září 65 tisíc), se kterou Krasnov v průběhu července až září 1918 provedl dva útoky na Caricyn (Volgograd/Stalingrad), ale utrpěl porážku. Na začátku roku 1919 se spolu s úspěšným nástupem sovětských vojsk na Don zahájil rozpad bělokozácké armády. 10. září 1919 vešla Donská armáda pod velení generála A. I. Denikina, v té době jí velel V. I. Sirodin. Bělogvardějcům se v průběhu léta 1919 podařilo vytlačit sovětská vojska z Donské oblasti, kde následně vypuknulo Vjošenské kozácké povstání. Po dobu tažení Denikina na Moskvu zabezpečovala Donská armáda pravé křídlo Dobrovolné armády.

V roce 1919 se na Don vrátil zuřivý třídní boj. „Rudí“ kozáci se stali jedním ze základních kamenů 1. a 2. Jízdní armády. V září roku 1920 byla definitivně rozprášena Dobrovolná armáda, v lednu roku 1920 dobily sovětská vojska Rostov a Novočerkask a v březnu kompletně obsadily Donskou oblast. V roce  1920 ukončilo Donské kozácké vojsko definitivně činnost. V Rudé armádě byly zformovány donské kozácké divize, které se aktivně účastnily Velké vlastenecké války;   zejména se vyznamenal 5. gardový Donský kozácký oddíl.

Na konci 80. let  bylo Donské vojsko obnoveno. Kozáci Donského vojska se účastnili bitev v Pridnestrovu a Abcházii a ve válkách  na území bývalé Jugoslávie. Řada příčin vedla k tomu, že bylo počátkem devadesátých let rozděleno na dvě části : registrované a neregistrované kozácké vojsko.

 

 
       Nahoru

  Index